Přestaňte upalovat!

K dnešnímu dni téma jak vyšité. Jo, taky jsem se každý rok děsně těšila na pálení čarodějnic. Tradiční akci v naší obci, kdy se setkají přátelé a známí a klábosí do pozdních nočních hodin u ohně se špekáčkem na klacku. Na tom by nebylo nic špatnýho. Ale to, co ten večer pokaždé odstartuje, to je prostě dneska už opravdu mimo mísu.

Figurína čarodějnice ukřižovaná na hranici v plamenech?

Že je to tradice? Že se dřív čarodějnice upalovaly?

Jasně. A kdo jste v té době žil? Kdo z vás ví, kdo byly ony skutečné čarodějnice?

Historii píšou vítězové, jak se říká. A ti mají svůj úhel pohledu. V tomto případě vítězové byla většina. Dav odsoudivší ženy, které dělaly pro tu dobu nenormální věci. Kdo ví, jestli to nebyly věci, které jsou dnes naprosto běžné. Třeba jako léčení bylinkami, opakování si manter, cvičení jógy…. Kdo to ví? Kdo z vás? Tipuju, že nikdo.

Od doby, co jsem začala dospívat, mi kamarádi a později partneři říkali – dej si pozor, ať tě večer neupálí. Tenkrát to byla možná legrace. Čím jsem starší, tím mi to ale přijde míň úsměvné. Ano, mohla bych nad tím mávnout rukou a brát to s větším nadhledem, ale ono to vlastně není k smíchu vůbec. A není to tak nedůležité. Je to další z hloupých tradic, které jsme přebrali a vlastně jim už vůbec nerozumíme. A co je horší, ani se nad nimi nezamyslíme. Prostě je opakujeme každý rok znova a znova. A učíme je svoje děti, které to také budou brát jako normální. („Krásný“ příklad je pojetí Velikonoc tady kolem Prahy. Ale o tom jindy).

Je to pár minut, co mi Pavel řekl –  tak dnes večer uvidíme, jak velká jsi čarodějnice. A se mnou to trochu zacloumalo. Uvědomila jsem si totiž, že je to vlastně taková metafora k tomu, co se děje dnes a denně. I tobě, kdo to právě čteš. A mně obzvlášť. Upalování. Jen se to tak nenazývá. Ale princip je stejný.

Děláš něco, čemu druzí nerozumí? Něco, co není „normální“? Něco, co většina lidí nedělá? Neznamená to, že ty jsi špatná a oni vědoucí.

Velmi často je to totiž právě naopak, jak ukazuje historie. Já jsem „mimo bublinu“ vlastně většinu svého života. A tak jsem byla dost často „upalovaná“. Někdy slovem, někdy vyloučením, někdy nekončící diskuzí a přesvědčováním, že to prostě dělám a myslím si špatně…

Nikomu z nás ale nenáleží právo hodnotit, jestli ten druhý dělá nebo nedělá něco špatně, pokud to neomezuje nebo neohrožuje náš vlastní život.

Takže pokud se rozhodnu porodit své děti doma, nikdo nemá právo mě kritizovat.

Pokud se rozhodnu, že se už v životě nenechám očkovat, nikdo nemá právo mi k tomu říct ani popel.

A pokud se rozhodnu, že děti budu vzdělávat a vychovávat demokraticky svobodným přístupem, tak už vůbec nikdo nemá právo mě hodnotit a pomlouvat. A takových příkladů by bylo na několik dalších stran.

Každý dostal dar života. Svého života. Ne toho sousedova nebo sestřiného. Ale hodnotit okolí a mluvit o druzích, jo, to nám lidem jde nejlíp.

Vraťme se ale k Pálení čarodějnic.

Není to něco, co bychom měli předat našim dětem. Ukazujeme jim tím to, že když je někdo jiný, když dělá něco jiného než my, tak není hoden života. Není hoden patřit do společnosti. A to je nehorázná lež a ukázka lidské nadutosti.

Za chvíli půjdu zase k tomu ohni, kde se tady u nás v Buštěhradě roky upaluje čarodějnice a zase mi z těch pár minut bude běhat mráz po zádech. A ano, mohla bych tam nejít. Já ale chci dětem vysvětlit, že tohle, i když je tam skoro celé město a dívá se na to, není v pořádku. Že to, když hodně lidí dělá nějaké věci, ještě neznamená, že to je normální. A že každý z nás máme schopnosti a vnitřní nastavení, který někomu nemusí brát rozum. To ale neznamená, že bychom byli horší nebo lepší.

Bylo by krásný být si rovnocenní. Brát se takoví, jací jsme. Chovat se tak, jak si přejeme. Bez strachu z odsouzení nebo odvržení.

Na tom se ale musí začat makat. Samo od sebe to nepřijde. A nikdo jiný to za nás neudělá.

Přeju vám, ať vám dnes chutnaj buřty a užijete si večer podle svých představ.

S láskou

E.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *